Dnes mi to nedá, a musím to vzít z jiného konce. Jedna z mých oblíbených blogerek - Luxusní život Vanilky - se zapojila do projektu 100 Happy days a včera to veřejně vzdala. Obdivuji ji za upřímnost a myslím, že uhodila hřebíček na hlavičku. Projekt 100 šťastných dnů mi právě připadá trochu jednostranný, ač je to možná jen moje interpretace a můžu se plést (a rozhodně proti němu obecně nic nemám). Jen se mi zdá, že život není černobílý (haha) a to téměř v žádném okamžiku, natož v celém dni či dokonce ve 100 dnech v kuse a zdá se mi, že jde spíš o to, být spokojený, což je trochu něco jiného než excitovaný stav štěstí. Pocit naprostého opravdového štěstí přichází jen vzácně (nebo u vás snad ne???) a tak trochu za odměnu, nedá se moc ovládat (natož fotit:). Zatímco umění být spokojený je pro mě schopnost sloučit všechny stránky života – právě i ty negativní, umět v nich najít dobré a ve výsledku být vděčný, že to tak je – a to se dá naučit nebo k tomu dozrát (i proto, abych se to učila jsem si tak trochu jako vzdor vymyslela projekt vděčnosti jako paralelu k tomuhle happy projektu, navíc být vděčný pro mě znamená jistý druh pokory – že si uvědomuju, že věci nejsou samozřejmost, i když jsou obyčejné a navíc se to vztahuje někam nahoru..). Být šťastný je navíc podle mnoha moudrých lidí spíš vedlejší produkt plodné cesty životem, než že by to mělo být cílem samo o sobě...
Tak tedy díky dnes za poznání, že štěstí je jen muška zlatá a že o to opravdu nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat